Něco z mého života

5. října 2017 v 13:53 | Geegee |  Zápisník
Napadlo mě napsat vám něco o mně, to, co ve mě vyvolalo deprese a "temnou stránku".
Vše to začalo mým narozením. Narodila jsem se do špatné rodiny, když to tak řeknu. Moji rodiče brali drogy a hodně pili. Mám starší sestru a mladšího bratra. Sestra vlastně dopadla nejlíp, má ovlivněnou jen psychiku, protože když ji rodiče čekali, tak ještě tak moc nefetovali. Ale když čekali mě, tak už brali celkem dost. Takže mám ovlivněno zdraví, plus jsem se narodila předčasně. Takže mám slabou imunitu a vše v těle je prostě špatný. Žaludek, střeva, srdce, plíce a tak nějak vše. Navíc to ovlivnilo i moji psychiku. Takže proto ty deprese. Hlavně od života čekám úplně něco jiného, než kdokoliv jiný. Třeba i to zobrazeno na facebooku pro mě znamená daleko víc. Nikdo to ale nechápe. No, abych moc nevybočila. Jako půlroční miminko jsem dostala zápal plic. Šlo mi o život. Ale zvládla jsem to. V jednom roce nás pokousali psi. I to jsem přežila. Nikdy jsem neměla mateřšké mléko, byla jsem jen na sunaru. I proto nemám žádnou imunitu. Až jsme byli větší, jedli jsme jen chleba s máslem. Proto nesnáším chleba a máslo. Když se narodil bratr, tak jsme se o něho se sestrou starali. Vemte si, že se roční a dvouletý děcka starají o novorozeně. Nikdo si to nedokáže představit. V mých 2 a půl letech konečně přišla úleva, teda aspoň jsem si to myslela. Odešli jsme do dětského domova. Myslela jsem si, že už vše bude dobré. Ale nebylo. Začali mě tam šikanovat, posmívat se mi, slovně ubližovat. Po roce si mě konečně někdo vzal. A to rodiče, s kterými žiju teď. No, a ani pak to nebylo úplně nejlrpší. Rodiče byli a jsou fajn. Ale moje psychika na tom byla dost zle. Musela jsem chodit k psychologovi. Brát léky, abych vůbec usla a nebála se. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že už jsem v bezpečí. Bála jsem se, že se v domě schovávají bubáci, i jsem je viděla. Bylo to strašný. Byla jsem podvyživená a neměla jsem žádné návyky (co se týče jídla). Deprese už jako malá a myslela jsem si, že je dobré si ubližovat. Takže nevím, jstli mi náhodou rodiče nějak neubližovali. Vlastně ještě pořád z toho nejsem venku. Řekla bych, že teď mě to ovlivňuje ještě víc, než doposud. Nebo alespoň si to uvědomuju. Dřív jsem to nechápala. Teď to bohužel chápu. No, pak přišla školka, a tam opět šikana, měla jsem jen kamarády. Základka to samé. Střední opět. A až teď jsem konečně bez šikany. Ale zase v depresích, které se mě drží už roky. Jsou dny, kdy je to lepší, a pak dny, kdy i já mám strach sama ze sebe. Vlastně není lehké žít s touhle minulostí. Chvíli jsem si i ubližovala a chtěla jsem odejít. Před 2 rokama jsem měla anorexii. Prostě vše bylo a je špatně. Proto buďte rádi, že máte své rodiče, sestru, bratra. Že vaše největší trable je, že nemůžete najít toho/tu pravého/pravou. Každý z vás má občas deep momenty. Ale opravdu si neubližujte.
Ještě kdyby vás zajímalo. Se sestrou jsem v kontaktu, s bratrem jsem se viděla naposledy v mých 6ti, od té doby o něm nic nevím.
Kdyby vás cokoliv zajímalo, budu ráda, když mi napíšete na můj twitter. V dalším článku pak vypíšu jednotlivé otázky, které mi došly a k tomu i odpovědi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama