Říjen 2017

Něco z mého života

5. října 2017 v 13:53 | Geegee |  Zápisník
Napadlo mě napsat vám něco o mně, to, co ve mě vyvolalo deprese a "temnou stránku".
Vše to začalo mým narozením. Narodila jsem se do špatné rodiny, když to tak řeknu. Moji rodiče brali drogy a hodně pili. Mám starší sestru a mladšího bratra. Sestra vlastně dopadla nejlíp, má ovlivněnou jen psychiku, protože když ji rodiče čekali, tak ještě tak moc nefetovali. Ale když čekali mě, tak už brali celkem dost. Takže mám ovlivněno zdraví, plus jsem se narodila předčasně. Takže mám slabou imunitu a vše v těle je prostě špatný. Žaludek, střeva, srdce, plíce a tak nějak vše. Navíc to ovlivnilo i moji psychiku. Takže proto ty deprese. Hlavně od života čekám úplně něco jiného, než kdokoliv jiný. Třeba i to zobrazeno na facebooku pro mě znamená daleko víc. Nikdo to ale nechápe. No, abych moc nevybočila. Jako půlroční miminko jsem dostala zápal plic. Šlo mi o život. Ale zvládla jsem to. V jednom roce nás pokousali psi. I to jsem přežila. Nikdy jsem neměla mateřšké mléko, byla jsem jen na sunaru. I proto nemám žádnou imunitu. Až jsme byli větší, jedli jsme jen chleba s máslem. Proto nesnáším chleba a máslo. Když se narodil bratr, tak jsme se o něho se sestrou starali. Vemte si, že se roční a dvouletý děcka starají o novorozeně. Nikdo si to nedokáže představit. V mých 2 a půl letech konečně přišla úleva, teda aspoň jsem si to myslela. Odešli jsme do dětského domova. Myslela jsem si, že už vše bude dobré. Ale nebylo. Začali mě tam šikanovat, posmívat se mi, slovně ubližovat. Po roce si mě konečně někdo vzal. A to rodiče, s kterými žiju teď. No, a ani pak to nebylo úplně nejlrpší. Rodiče byli a jsou fajn. Ale moje psychika na tom byla dost zle. Musela jsem chodit k psychologovi. Brát léky, abych vůbec usla a nebála se. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že už jsem v bezpečí. Bála jsem se, že se v domě schovávají bubáci, i jsem je viděla. Bylo to strašný. Byla jsem podvyživená a neměla jsem žádné návyky (co se týče jídla). Deprese už jako malá a myslela jsem si, že je dobré si ubližovat. Takže nevím, jstli mi náhodou rodiče nějak neubližovali. Vlastně ještě pořád z toho nejsem venku. Řekla bych, že teď mě to ovlivňuje ještě víc, než doposud. Nebo alespoň si to uvědomuju. Dřív jsem to nechápala. Teď to bohužel chápu. No, pak přišla školka, a tam opět šikana, měla jsem jen kamarády. Základka to samé. Střední opět. A až teď jsem konečně bez šikany. Ale zase v depresích, které se mě drží už roky. Jsou dny, kdy je to lepší, a pak dny, kdy i já mám strach sama ze sebe. Vlastně není lehké žít s touhle minulostí. Chvíli jsem si i ubližovala a chtěla jsem odejít. Před 2 rokama jsem měla anorexii. Prostě vše bylo a je špatně. Proto buďte rádi, že máte své rodiče, sestru, bratra. Že vaše největší trable je, že nemůžete najít toho/tu pravého/pravou. Každý z vás má občas deep momenty. Ale opravdu si neubližujte.
Ještě kdyby vás zajímalo. Se sestrou jsem v kontaktu, s bratrem jsem se viděla naposledy v mých 6ti, od té doby o něm nic nevím.
Kdyby vás cokoliv zajímalo, budu ráda, když mi napíšete na můj twitter. V dalším článku pak vypíšu jednotlivé otázky, které mi došly a k tomu i odpovědi.

Zubař 2. díl

5. října 2017 v 13:29 | Geegee |  Příběhy 18+
Tak, od tohoto dílu se to začně peprně vyvýjet. Snad vás pak nepohorší má mysl. Ale to poznáte až od dalších dílů. Moc si vážím vašich ohlasů a jsem ráda, že se vám první díl líbil. Užijte si čtení a brzo zase nashle!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý den ráno jsem vstala s celkem dobrým pocitem. Ještě aby ne, tak krásný večer a navíc byl dnes pátek. Co víc si přát? Snad jen, aby se ozval. Upravila jsem se a vyrazila jsem do práce, dneska s časovým předstihem, tak jsem se ještě stavila do pekárny pro něco na zub. Ještě, že jsem tam šla. Když jsem vycházela z pekárny, slyšela jsem za sebou někoho křičet: "no nee, to je ale náhoda!" Šel za mnou. Ježiš, vypadám dobře? "Dobrý den, to je dneska krásný den, slunce svítí, kam tak brzo?" "Dobré ráno, utíkám do práce." Byla jsem celkem nervózní, dostával mě jeho úsměv. "Mohu vás doprovodit?" "Samozřejmě, že můžete, budu ráda." No, tak jsme vyrazili směr úřad, kde pracuji. Cesta utíkala rychle, myslím, že dnešní den už nemůžu být hezčí.
"Omlouvám se, že jsem vám včera nezavolal," řekl, když jsme už stáli u úřadu, "přišlo mi to moc brzo a navíc jste si po celým dnu ode mě jistě chtěla odpočinout." "Nic se neděje, správný muž nechá ženu čekat." "To ano, můžu to ale dnes napravit u večeře?" "Jo, půjdu ráda." Dva dny po sobě?! "Dobře, tak já vám pak zavolám a domluvíme se." "Dobře, budu čekat." "Mějte krásný a úspěšný den." "I vy." Usmál se a odešel.
Pane bože. Jak dokáže jeden chlap tak moc zamotat ženské hlavu? Vždyť to snad ani nejde, nebo jo? Nemohla jsem se dočkat až mi zavolá.
Celý den utíkal v práci strašně rychle. Blížila se třetí odpoledne a tím i konec práce a začátek víkendu. Začala jsem se balit a zrovna, když jsem si vzala do ruky mobil, že ho dám do kabelky a půjdu, tak zavolal.
"Nechal jsem vás čekat dost dlouho?"
"Vydržela bych počkat i dýl, zdravím vás."
"Dobré odpoledne, chtěl jsem se zeptat, šlo by to dnes už od 5? Mám něco naplánované."
"No, tak to nemohu odmítnout."
"Dobře, mohu vás v 5 vyzvednout?"
"To rozhodně můžete."
"Tak budu tam, a vemte si něco hodně slušného."
"Moment, co? Halo? Jste tam?"
On to položil. Jak jako něco slušného? Uložila jsem si jeho číslo, dala mobil do kabelky a šla jsem dom. Celou cestu dom jsem nad tím přemýšlela. Jak jsem dorazila dom, zavolala jsem své nejlepší kamarádce, ať mi dojde pomoct vybrat to správné slušivé oblečení. Když došla, byly už 4, jen hodina na přípravu! Začala jsem panikařit. Ale naštěstí měla kamarádka jasno. Byla jsem už ve třičtvrtě připravená vyrazit, ale on nikde, tak jsem si vzala láhev vína ze včera a nalila jsem si.
Když padla pátá hodina, zazvonil. Přesný jak hodinky. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a šla jsem otevřít. Málem mi padla pusa. V obleku byl tak strašně sexy! Chtěla jsem ho hned mezi dveřmi svlíknout a pořádně mu to udělat. Až tak moc mě přitahoval. Pak jsem se ale podívala za něho a tam stála limuzína. "Vy jste se zbláznil!" "To ano, ale myslím, že mi to za to stojí, půjdeme?" Nabídl mi ruku. Ten úsměv. Nemohla jsem odmítnout. Vyrazili jsme teda do limuzíny, otevřel mi dveře a až jsem nastoupil, nastoupil taky.
"Chtěl jsem s vámi o něčem důležitém mluvit."